Ubytování v obci Vír

U pramene Vírského vánku

Šťastného století

V údolí řeky Svratky se v devatenáctém století nežilo lehce. U jejích pramenů nestačí dozrát ani jablka či švestky, a v dolnějších skalách a strmých stráních se neurodí na políčkách o moc víc, než se zasadilo nebo zaselo. Kolem roku 1870 odešlo tedy hodně lidí do Ameriky za vidinou lepšího živobytí a „jitrnic, které tam tancujou při muzice“. Také usedlost čp. 29, sflikovanou z kamene a vepřovic na okraji vírských Bahen opustila rodina Chládků, aby ji poté koupil chudobínský krejčí František Šťastný (1836–1908). Zřejmě také s nějakou snovou vidinou, ale v novém stejně chudém domově měl spíš dost času na to, aby hrál své ženě Kristině na housle, když hubovala či plakala nad chudobou svých dvanácti dětí. Zkusil si tedy otevřít hospodu a krámek. Jejich nové bydliště se přece jmenuje Vír, život tu bude třeba vířit volněji a občas si někdo něco koupí.

Přirozený výběr tvrdého života vydržely jen dvě děti ze dvanácti, František a Kristina. Nadaný Veleslav zemřel v jednadvaceti letech na zápal mozkových blan po mnohakilometrové cestě sněhem od vlaku ve Skalici nad Svitavou, sedmnáctiletá Emilka odešla po delším stonání na tuberkulózu. Ostatní děti umíraly maličké.

Syn František Josef Šťastný vyrostl v podnikavého mladíka, který se již od dětství učil v obchodech a drogeriích. Oba Františkové pak začali rozvíjet svou vesnickou hospůdku v tvořivém duchu vířivé vody v černoproudé Svratce-Švarcavě. Správně odhadli turistickou zálibu brněnských Němců a vytvořili a označkovali pro ně ve vírském okolí pěkné výletní trasy. Bizarní skály, spadající do úzkého údolí, upravovali na vyhlídky s romantickými jmény Horymírka, Hraběcí stolek, Hastrmánka… Bohatší nedělní výletníky v kočárech obsluhovali v přikoupené „dolní“ zahradě u splavu, kde vystavěli kuželnu, altány a proměnili ji postupně citlivou výsadbou keřů a stromů v přitažlivou výletní restauraci. Pstruzi na másle a kuřata mladé Růženky Šťastné byli po čase proslulí a číšníci nestačili běhat přes silnici, aby uspokojili všechny návštěvníky: „…1902 začali jsme se více věnovati živnosti, hlavně letní v zahradě, kde jsme 1904 postavili verandu v ceně 300 korun a zařídili koupelnu. Zakoupili jsme k tomu od A. Gregora zahradu naproti…1903 postavili jsme na mou prosbu hraběti kunštátskému na Hraběcím stolku první rozhlednu… Na Klubačici 1905 udělána poprvé řádná stezka mým nákladem, 1910 na skále zábradlí. Práci provedl cestář Halva z Víru, náklad ze 3/4 věnovala Turistická společnost Dalibor z Brna, část jsem sám podnikl…1906 založena nově kuželna s lipou uvnitř a zahrada od pana Gregora upravena a vysázena objednanými křovinami. Na tom všem účastnil se otec František Šťastný, kterého zahradnictví nadmíru těšilo…R. 1908 zemřel nám 1.července náš vřele milovaný otec, který byl stále svěží a snad jen nezdárným léčením byl nám předčasně vyrván. Na jeho památku zasadil jsem na budovu pamětní desku. Téhož roku pracoval ještě na Sluji v Horce, kterou již nedokončil. Úmrtím otce zasazena nám těžká rána a více starostí, neboť do poslední chvíle byl nám zvláště v zahradách nápomocen…1912 vystavěna nová kolna – Garage – a dostavěna lednice…1913 zřízen na Špimberku pavilonek…“

Pohled z Víru

Řadu kolorovaných pohlednic z Víru a jeho okolí, vydávaných nákladem vlastním, zdobila báseň, která byla starobylým písmem též vepsána ve výklenku hostinské místnosti:

„Kdo ve Víře setrvá, bude šťasten,
kdo ve Víře zbloudí, nezůstane ztracen.
Jen ke Šťastným když bude uveden,
tam po Víře-li touží, bude napraven,
a ve Víře šťastně posilněn!“

František Šťastný ml.

První světová válka odvedla Františka Šťastného mladšího na tyrolskou frontu a hospodu i skromné hospodářství spravovala v těžkých podmínkách válečných útrap jeho žena Růžena se čtrnáctiletým synem Vladimírem, který musel kvůli tomu opustit studium na brněnské reálce. Františkovi se v Cortině d°Ampezzo zalíbila stavba tamějšího hotelu Post natolik, že na něj nemohl zapomenout ani doma v míru po ukončení válečného běsnění. Již ve dvacátých letech se mu podařilo na úkor celé rodiny splnit svůj sen a na „dolní“ zahradě vystavěl dřevěnou dvoupodlažní turistickou chatu ve stejném alpském stylu, s rozsáhlým tanečním sálem v přízemí a s osmi pokoji v patře. Protože se v mládí vyučil u renomovaného materialisty v Ústí nad Orlicí, drogistická zkušenost mu sloužila k sestavování a vymýšlení receptů na výrobu rozličných originálních likérů a ovocných šťáv s půvabnými jmény – Vírský vánek, Pernštejnské tajemství, Horácký duch, Chudobská jeřabinka, Šťastného čajozdroj, Šťastného žaludeční zahřivač, Vírská perla – „výhradně ode mne z nejjemnější bylinné směsi českomoravského pohoří!“ Jeho reklamní schopnosti by zajisté ocenila i Amerika, pro tvorbu svých reklamních letáků dovedl nadchnout všechny místní i okolní fotografy a veršotepce:

Buď pozdravena, naše Povrchnice!
Tys chlouba Víru, hor krasavice!
Tvé jméno s přírodou na věky spjaté,
nechť hlásá slávu naší Kači, hoře svaté!

A ještě po dlouhých letech vzpomínal jeden z vojáků balkánského tažení rakousko-uherské armády, jakou radost, uvolnění i touhu po domově mu přineslo setkání s reklamním plastickým oválem v jedné hospodě tam daleko na jihu od domova:

Jen tři slova – Šťastného Vírský vánek

Likér Vírský vánek

Vírské údolí bylo prodchnuto vířivým duchem už od konce 19. století, kdy do sídla vídeňského knihkupce Kreitha přijížděla veselá společnost jeho dcery Louisy, která byla vídeňskou dvorní herečkou. Tato tradice pak pokračovala v letní společnosti novinářů Lidových novin Jaroslava Stránského, který měl ve Víru vilku. V sále U Šťastných se uskutečnilo množství představení vírských ochotníků, pod splavem bylo koupaliště, kde se pořádaly „Benátské noci“ na loďkách, táboráky a výlety významnějších hostů (jednou šel i Jan Masaryk) na Zubštejn s nočními strašidly na zřícenině byly velmi oblíbenou atrakcí.

Chata pana Šťastného

Druhá světová válka a německý protektorát vyhnaly z Víru většinu letních hostí do emigrace i koncentráků. Ke konci války tu v podnájmech a nemnoha soukromých chatách žily a chránily své děti před nálety jen matky z několika brněnských rodin. Německé předpisy zabránily Františku Šťastnému i ve výrobě likérů. On by však asi stejně nedokázal postavit svůj Vírský vánek konkurenčně po boku populární Becherovky či Myslivce. Při svých sice výborných kvalitách reklamních měl i plno zájmů jiných, vášnivě ve svých zahradách a ve vsi vysazoval stromy a vymýšlel nové výletní stezky. Obchodování ve velkém také nebylo jeho silnou stránkou a navíc byly vírské pohostinské tradice s konečnou platností přetrhány po znárodnění restaurace v roce 1949 a jeho úmrtím v únoru téhož roku.

Složitou osobnost nervního a nápaditého vírského hostinského přibližuje i tento kondolenční list profesora pražské Husovy evangelické fakulty bohoslovecké, vírského rodáka z bílé usedlosti ve slunné louce pod Vrchy:

Prof. Dr. Fr. Bednář 25. února 1949
Praha XIX., Nad Král. oborou 45

Milí přátelé,
před hodinou mně doručila pošta zprávu o odchodu vašeho drahého manžela a otce, a spěchám, abych vám vyslovil naši nejupřímnější soustrast nad ztrátou, která vás stihla, i když odchod zesnulého byl pro něho vysvobozením z těžkého utrpení. Pán Bůh vás potěšuj!

Je půl třetí a představuji si pohřeb, který se právě u vás koná, a jsem duchovně mezi vámi. Vždyť zesnulý patřil k těm, na které budu vzpomínat vždycky s vděčností pro jejich upřímné přátelství, které nás poutalo po taková desítiletí od jeho a mého mládí.

Znamenal mnoho pro vás všechny, ale byl z těch málo lidí, kteří skutečně patří široké veřejnosti.

Tak jej vidím v jeho mládí, elegantního a navoněného, když přijížděl z Ústí na návštěvu domů, a jaké měl plány. Kdyby se psala historie Víru, byl by to vlastně on, který Vír dělal po léta Vírem. Je tam krásně, ale jinde je krásně také, a lidé o tom nevědí, protože tam není takový Šťastný, aby je na krásu jejich kouta upozornil. Váš otec to s Vírem dělal. Vír by byl třeba takovým Chudobínem, vědělo by se o něm, ale nic víc, než o řadě míst u nás, stejně krásných a snad ještě krásnějších.

Co práce věnoval této vesnici! Jen tak namátkou: kolik těch vrchů slezl, aby tam namaloval značky a dovedl upozornit na krásné výhledy! Druzí se na to dívali a nikomu nenapadlo, že je to vlastně pro Vír, pro všecky. Anebo ta záliba ve stromoví: měl plány, co by se kde mělo kde vysázet, ale zase tu stál sám. Jinde bývaly okrašlovací spolky a informační kanceláře, ale ten okrašlovací a informační, propagační spolek vírský, to byl František Šťastný sám.

Často jsem přemýšlel o tom, kde vlastně bere na vše to čas. Vždyť práce doma měl mnoho, a přece bylo hned vidět, že hodně četl, sledoval časopisy, a četl dobře, vždy si zapamatoval co bylo zajímavého a důležitého. To bylo něčím nadprůměrným při jeho zaměstnanosti, a podivuhodným. Často i mne upozornil na věc, která mně unikla a přece byla zajímavá a důležitá.

Jedna věc bude zapsána, když ne v něčem uveřejněném, tedy jistě v historii našeho sboru rovečského.

Je to vírský hřbitov. Bez mravenčí píle a vytrvalosti vašeho otce by hřbitov nestál, a kdyby stál, nebyl by tak krásný, jako je dnes. Zesnulý byl také dobrý český bratr, evangelík starého ražení, a to na něm bylo to nejkrásnější. Litoval jsem, že nemohl chodit do kostela. V mládí mu překážel hostinec, ve stáří tělesná slabost. Ale obdivoval jsem ho, jak dobře byl informován vždy o našich církevních poměrech, s jakým zájmem je sledoval, jak měl církev rád. Takoví lidé jsou řídcí u nás – a musíme si je teprve znova vychovat. Vidí se to zvlášť nyní, jak mnohým schází toto opírání se o Boha a tato soudržnost s církví. Nuže, v tom vám vždy zůstane dobrým příkladem. Kdyby měl každý takový vztah k církvi, jaký měl on, takovou lásku a obětavost, všelicos by vypadalo jinak. Byl to Boží dar.

Nyní, na konci jeho životní dráhy, vzpomínáme toho všeho s vděčností, a hledíme k Pánu Bohu, který si jej povolal tam, kde smrti nebude, jako svého služebníka.

Škoda, že jsem dostal zprávu o úmrtí až dnes, v den pohřbu! Kdyby mně bývali třeba Jančíkovi telegrafovali, byl bych se snažil ze všech sil přijet a vyprovodit svého starého přítele, bez kterého mně bude Vír zase chudší a méně milý. Ale to není výtka vám. Přijměte tedy alespoň touto cestou upřímné ujištění, že s vámi nyní cítím soustrastně – a na druhé straně děkujme Bohu, že ukrátil utrpení vašeho drahého.

Naše celá rodina bude jistě překvapena, až jí dnes večer oznámím, co se stalo, ale již nyní buďte ujištěni, že i oni se připojují k mé účasti. Zdeňkovi napíšu hned.

Se srdečnými pozdravy váš upřímný Fr. Bednář

Ponechme to pro dnešek jako zajímavou tečku za osudem člověka, který v úvodu svých vlastních vzpomínkových zápisů napsal krásným rozmáchlým rukopisem: „Až do šestého roku svého měl jsem velké potíže v řeči, takže teprve ve škole začal jsem pořádně mluviti…“

Ještě že nebylo tehdy zvykem běhat s takovým zvláštním děckem k psychologům a logopedům, jak by to bylo samozřejmostí dnes. A kdoví, jak by napravované dítě dopadlo, zda by se vyvinulo v člověka tak tvořivého, jakým František Šťastný ml. bezesporu byl!

Hostinec U Šťastných

Po smrti svého otce Františka v roce 1949 snažil se až do roku 1969 poskytovat v duchu rodiny službu pohostinství vírský poštmistr Vladimír Šťastný se svou ženou Annou, ovšem už jen jako zaměstnanci v dosluhujícím a chátrajícím stavení pod nešetrnou správou podniku Restaurace a jídelny.

Hostinec pana Šťastného

Synu Vladimírovi by otec zajisté hostinec nepředal, pomýšlel s tím spíš na dceru Jarmilu, která však zemřela při porodu dcerky v roce 1940. Věděl, že Vladimír nemá pro obchod ty pravé vlohy, i když po válečném přerušení reálky navštěvoval Hostinskou školu v Brně. Svérázný, společenský a důvěřivý Vladimír byl od roku 1927 poštmistrem na vírské poště. Když měl jít v roce 1949 z úřadu „do výroby“, přimluvil se jeho spoluvězeň z konce války, aby mohl vést nový komunální podnik místo nasazení v některé z okolních továren. Františkova žena Růžena mohla tedy dožít ve své kuchyni a maličké „sekničce“ za hospodou ještě dlouhých dvacet let za poněkud problematického Vladimírova vedení podniku.

Kola vírských „vírů“ se totiž točí stále rychleji, na stavbu dvou přehradních zdí se do vsi sjelo množství lidí, kulturní funkci sálu ve Šťastného chatě přebírá přehradní kantina s pozdějším kinem, kromě místních hodů na sv. Martina se slaví též hody slovácké.

V hospodě, která se nyní jmenuje „Na Svratce“, víří v rychlém sledu pestrá směsice lidí, jaká je typická pro všechny velké stavby tohoto typu. Někteří štamgasti svou útratu nezaplatí, někteří i něco ukradnou z ledabyle přivřeného Vladimírova šuplíku. A manko se těžko splácí z Vladimírových 800,– Kčs platu vedoucího, a Anniných 600,– Kčs pomocné síly, máme-li tři dorůstající děti a babičku, která si po celoživotní dřině a dodatečném zaplacení příslušného pojistného vysloužila důchod 190,– Kčs. Bývalá poštovní úřednice Anna tyto situace řeší častými těžkými žlučníkovými kolikami, neboť její žlučník i játra jsou stejně už oslabeny těžkou poválečnou žloutenkou. ( Vezl ji tehdy naprosto vyčerpanou do Bystřice k lékaři sedlák Juránek na hnojném voze, protože jiný povoz zrovna nebyl k mání. Předválečný Matuškův autobus do Nedvědice nejezdí, jeho majitel se nevrátil z válečného vězení, a do toho „autobusu“ příštího, bystřického, se bude muset lézt po spouštěných dřevěných schůdcích, neb je to vlastně náklaďák, který přivážel zásilky z UNRRY.)

Starobylý nápis „Kdo ve Víře setrvá, bude šťasten…“ musel na vyšší příkaz přemalovat jeden z malířů rostoucí betonové zdi nad vírskou Uhelnou. Napříště bude z výklenku proti vstupním dveřím vystrkovat z olejnaté vody své poprsí poněkud obézní rusalka pod vrbou s alšovsky vyvedeným hastrmanem.

Přehrada byla dostavěna koncem let padesátých, ale kraj už zase začíná vířit kolem nových uranových dolů na Rožínce. Vladimír s Annou budou ještě deset let sloužit všem, kteří dojíždějí za novou prací mnoha autobusy a pro něž je autobusová zastávka „U Šťastných“ též stanicí přestupní. To už bude Vladimírovi sedmdesát a dostane konečně po všech těch letech služby lidem na poště i v hospodě také svůj důchod 720,– Kčs, k nimž mu pak v roce 1970 přibude 180,– korun jako „účastníku národního boje za osvobození“ podle zákona č. 255/46 Sb.

V „Bufetu“ v bývalé „Šťastného chatě“ se pak v sedmdesátých letech vystřídalo několik vedoucích, sloužících už jen místním štamgastům a cestujícím autobusů, aby pak obec v roce 1988 chatu nechala zbourat a na jejím místě byl poněkud „nešťastně“ vyprojektován na místní poměry megalomanský hotel. Pod ním je nenávratně zabetonováno 3 123 789 sněženek Františka Šťastného, přenesených sem z chudobínského údolí, zaplaveného nyní přehradním jezerem, 123 456 petrklíčů z vírských luk, zmizela celá ta stará krásná zahrada s obrovskou lípou, vznosnou vejmutovkou, rozkleslým smutečním jasanem, spoustou stromů a keřů, kulatý altán a kamenné napodobeniny okolních zřícenin. Do nenávratna zmizela jedna kapitola vírského života 20. století.

Na pohřbu téměř pětadevadesátiletého Vladimíra Šťastného se sešlo koncem srpna 1994 kolem 500 lidí, kteří ho doprovodili na slunný hřbitov, založený jeho otcem Františkem. Jeho vždy vlídná a optimistická duše mohla pak jistě stoupat k nebi nejen na tónech starých evangelických písní, ale i té vírské prvorepublikové od Ladislava Preislera, kterou Vladimír Šťastný hrával na mandolinu ve svém oblíbeném repertoáru: V Cařihradě blízko Galaty…Stěnka Razin… Cikánka… Hrál mladý cikán pod zámkem… V keři hnul se pták…

Na břehu Švarcavy, stojí tam vesnička krásná,
ukrytá v údolí, ve stínu skal.
Půlnoc již minula a záře měsíce jasná,
padla pod topoly, kde sám jsem stál…


Veronika Janďourková
Email: info@ubytovanivir.cz
Tel.: +420 737 565 080

Adresa: Vír 29, 592 66
Další kontaktní informace

Kde se naše ubytování nachází?

… zobrazte si mapu

Marek Klusák webdesign